V prvé řadě bychom chtěli vyjádřit upřímnou soustrast pozůstalým, přátelům a blízkým obětí včerejší tragické události 🖤

Všem, kdo cítí potřebu psychologické podpory, shrnujeme možnosti první psychické (sebe)pomoci. Mluvit o pocitech má smysl 🖤

  1. Dovolte si prožívat emoce. Je v pořádku, že cítíte strach, bezmoc, hluboký smutek, vztek, vinu, … Dovolte si emoce vypustit: vyplačte se, vykřičte. Emoce jsou v pořádku, vy jste v pořádku, když je prožíváte. Tlumení emocí může zastavit/znesnadnit proces úzdravy psychiky.
  2. Mluvte o tom, co cítíte, co prožíváte s blízkými, i když se vám bude zdát, že to je pořád dokola. Je potřeba slova vypouštět, vypouštíte tak i emoce, které se budou v čase proměňovat. Můžete využít linky psychické pomoci, kde své pocity a myšlenky budete sdílet s krizovými interventy 👇

NÁRODNÍ LINKY (24/7) :

  • Linka bezpečí pro děti, mládež a studující do 26 let: 116 111
  • Linka první psychické pomoci pro dospělé: 116 123

TELEFONICKÁ LINKA DŮVĚRY OSTRAVA (24/7):

  • 596 618 908
  • 737 267 939

3. Dodržujte denní režim. „Dodržuj řád, řád tě podrží.“ I když se to může zdát jako banalita a možná vám nyní nic nedělá radost, režim má význam. Chyťte se ho, dodržujte jej, pomůže vám v překlenutí nejhorších prvních dnů.

4. Cvičte, hýbejte se, stres vytřeste ze svalů. Přirozená reakce těla na nadměrný stres je třes svalů, tělo je moudré a takto si pomáhá samo v situacích přesahujících psychickou a fyzickou kapacitu jedince. Pomozte svému tělu a hýbejte se. Pohyb pomáhá s odbouráním stresových hormonů v těle.

Cvičení na vytřesení stresu z končetin.

5. Buďte s lidmi. Sdílení, vzájemná podpora a inspirace druhými pomáhá v úzdravě psychiky. Nebojte se požádat o odbornou pomoc! Česká asociace pro psychoterapii nabízí PSYCHOTERAPII ZDARMA PRO POTŘEBNÉ.

6. Buďte užiteční jen tak, jak můžete. Každý může nějakým způsobem pomoci. Slovem, činem, darem. Pocit užitečnosti pomáhá. Např. dělejte dobrovolnickou činnost, darujte krev, přispějte ZNESNÁZE či jinde. Dělejte ale jen tolik, kolik můžete, ne více!

7. Stanovte si plán na tento den, na den dopředu. V plánu nezapomeňte na pravidelné zdravé jídlo, pohyb, relaxaci, bytí s druhými lidmi, tvořivou aktivitu, …

Krize je situací, kterou čas od času procházíme všichni a s ohledem na včerejší událost přesahující běžnou lidskou zkušenost, je možné, že se do krizového stavu dostanou nejen blízcí obětí, přeživší, ale i přihlížející a i ti, kdo událost sledovali z médií. Je proto dobré seznámit se s jejím průběhem, abychom věděli, co můžeme očekávat a jak ní pracovat.

Jednotlivé fáze krize:

  1. Šok: na počátku je všechno jakoby neskutečné, lidé se „cítí jako praštění“. Cítíte se ”mimo”. Myslíte si, že to všechno je jen špatný sen, snažíte se z něj probudit. Váš mozek je v tu chvíli dočasně zablokován, nepřibírá nové informace. Co se děje okolo vás vnímáte jakoby z dálky. Všechno běží kolem jako film. Jste osamělí, potřebujete pomoc. Postiženým šokem je třeba poskytnou jasné, stručné a pravdivé informace. Šoková fáze trvá 0 až 24 nebo 36 hodin po události.
  2. Výkřik: Omámenost z prvotního šiku přetrvává v pocitu, že svět okolo vás je tak trochu mimo. Někdo se v této fázi projevuje netečností, jiný až přehnanou aktivitou a čilostí. Nemůžete uvěřit, že se něco takového mohlo stát. Tato fáze trvá do 3 dnů. I v této fázi, jsou pro postiženého potřebné především informace, pomoc při uspořádávání času, výhled do krátké budoucnosti.
  3. Hledání smyslu: Z šokové fáze se začnete pomalu probírat a čeká vás kruté setkání s realitou. Uvědomujete si celou vaši situaci a cítíte hluboké zoufalství. Často se objevují pocity viny, otázka: ”Proč zrovna já? Proč zrovna mně se to muselo stát?” Tato fáze trvá od 3 dnů do dvou týdnů. Je dobré, když si postižený člověk může s někým popovídat, potřebuje o události opakovaně mluvit, aby jí porozuměl, potřebuje, aby mu někdo naslouchal a bral jej vážně. Postižený člověk hledá a nalézá smysl události (např. „byl to trest…“), aby události lépe porozuměl. Smysl nalezený v této fázi může být přechodný, později se vynoří jiný.
  4. Popření a znovuprožívání: Následuje fáze, která trvá od dvou týdnů do měsíce, ve které říkáte: „Třeba se mi to jen zdálo.“ „Kdyby mě šéf důrazněji upozornil na mou chybu, mohl jsem ji napravit.“ Snaha o popření (uzavření se do vzpomínek, do snů) se střídají s přemítáním, jak mohlo být všechno jinak, kdyby …. Okolní život se vrací do starých kolejí, jen pro postiženého „nebude nikdy jako předtím“. Střídají se pocity vděčnosti za pomoc s pocity hněvu či křivdy. Naslouchání postiženému je stále v této fázi důležité.
  5. Nové plány a nová rovnováha: Bolestivé pocity odcházejí a začínáte přemýšlet, co dál. „Musí se žít dál, nechci se už k tomu vracet.“ Zvažujete své možnosti.  V poslední fázi získáváte kontrolu nad situací, život se vrací do normálních kolejí. Jste opět schopni dívat se na život optimisticky. V této fázi se rozhodne, zda člověk v posttraumatických reakcích uvízne nebo jestli se uzdraví. Někteří lidé se nezhojí nikdy, traumatickou událost za celý život nezpracují. Zpracování události se projeví jejím přesunem do nezraňujících vzpomínek. Událost se stane součástí jeho života a člověk je schopen o ní bez úzkostných reakcí hovořit.

Čas ubíhá. Vzpomínky na ty, kdo odešli, v srdcích zůstávají 🖤

Zpět